Historie ústavu patologické fyziologie

Prvním přednostou ústavu nově založené Lékařské fakulty v Plzni se stal v r. 1945 její tehdejší děkan, prof. Ivo Mačela, který zajišťoval výuku oboru, ještě zvaného experimentální patologie, pouze přednáškami. Po jeho odchodu v r. 1950 byl zatímním vedením ústavu pověřen doc. MUDr. Zdeněk Beránek, který do r. 1952 dojížděl přednášet z Prahy. Za jeho působení se ústav přemístil z nynějšího Procháskova do prostor  Pavlovova ústavu (původně Vyšší hospodářská škola). V témže  roce se název pracoviště změnil na Ústav patologické fyziologie a jeho přednostou se stal MUDr. Jan Hrbek, posléze jmenovaný zastupujícím docentem. Za jeho vedení přišlo na ústav několik mladých asistentů a všichni společně se zasloužili o to, že kromě přednášek byla výuka doplněna o praktická cvičení. Vědecká práce zpočátku tematicky různorodá se posléze začala profilovat zaměřením na výzkum vyšší nervové činnosti člověka. Po odchodu doc. Hrbka do Olomouce se v r. 1957 stal vedoucím ústavu z Prahy přišedší doc. MUDr. Jaromír Mysliveček, CSc., který byl po obhajobě doktorské práce v  r. 1962 jmenován o 2 roky později profesorem. Orientace vědeckého zaměření ústavu zůstala věrna experimentálnímu výzkumu centrálního nervového systému, ale se zaměřením na ontogenetický vývoj nervových funkcí v normě i v patologii. Ten byl záhy rozčleněn do několika oblastí se zaměřením na:
a)vývoj funkčních vlastností nervového systému v postnatální ontogenezi,
b) vztahy mezi některými důležitými centry za vývoje,
c) vyšší nervovou činnost, chování a jejich vývoj,
d) sledování biochemických korelátů vývoje CNS,
e) vlivy určující vývoj CNS a jejich funkční a morfologické projevy.

Tento komplexní výzkum prováděný u více živočišných druhů, který vrcholil koncem 60. let, byl prováděn pod koordinací prof. Myslivečka, ale také jeho již zkušenými spolupracovníky (doc. MUDr. Zdeněk Chaloupka, CSc., MUDr. Jarmila Hassmannová-Myslivečková, CSc., MUDr. Richard Rokyta, CSc., MUDr. Stanislav Reiniš, CSc., doc. MUDr. Pavel Sobotka, CSc., ing. Jiří Šafanda, CSc., MUDr. Jan Záhlava, CSc.), tak i mladými absolventy fakulty, tehdy vědeckými aspiranty (dřívější název pro DSP), MUDr. Bohdanem Semiginovským a MUDr. Františkem Vožehem. V oblasti konstrukce přístrojů a péče o technické zázemí je nutno jmenovat ing. Václava Springera a jeho mladého nástupce ing. Václava Žaluda.

Organizačně byl koncem 50. a začátkem 60. let prof. Mysliveček vedoucím katedry jak normální, tak i patologické fyziologie. Po odchodu docenta Adolfa Zeleného v r. 1962 z ústavu fyziologie pak byl po nějakou dobu pověřen i dočasným vedením tohoto ústavu. Po násilném přerušení demokratických přeměn vojsky „spřátelených armád“ v srpnu 1968, byl prof. Mysliveček, ještě na podzim toho  roku, v tajných volbách zvolený děkanem fakulty. K převzetí funkce však již nedošlo, navíc byl prof. Mysliveček zbaven vedení ústavu i katedry a v r. 1971 přinucen odejít z fakulty. Po r. 1968 z vlastních pohnutek opustili ještě ústav a odešli do zahraničí MUDr. Pavel Kučera (když krátce předtím přišel z ústavu anatomie), MUDr. Stanislav Reiniš, CSc. a dokumentátorka ústavu PhDr. Alena Padrtová. Oba lékaři se stali na zahraničních univerzitách profesory (dr. Kučera – Lausane, Švýcarsko; dr. Reiniš – Waterloo, Kanada). V r. 1971 převzal vedení ústavu doc. MUDr. P. Sobotka, CSc., který byl po předchozí obhajobě doktorské práce jmenován v  r. 1979 profesorem. Dva další pracovníci ústavu (docenti MUDr. R. Rokyta, CSc. a MUDr. B. Semiginovský, CSc.) odešli pak v dalších letech na vedoucí místa jiných fakult UK v Praze. Ve významném  působení v rámci oboru, konkrétně na 3. LF UK, však zůstal a dosud působí pouze první z nich (prof. MUDr. Richard Rokyta, DrSc., FMCA).

V této době tzv. normalizace opět vznikaly katedry složené z několika ústavů a tak pracoviště bylo po několik let součástí Katedry patologické fyziologie, farmakologie a tělovýchovného lékařství. I v tomto nelehkém období pokračovali pracovníci ústavu ve své činnosti pedagogické i výzkumné. Byl uzavřen komplex prací zabývající se důsledky dlouhodobé normotermní úplné ischemie mozku (doc. Sobotka, výzkum zahájen ve spolupráci s  partnerem v NSR). Byla sledována problematika experimentální epileptogeneze a fenylketonurie (prof. Sobotka; ing. Šafanda). Významným metodickým pokrokem bylo zavedení mikroelektrofyziologické laboratoře v níž bylo možné registrovat bioelektrickou aktivitu jednotlivých neuronů. Cennou pomocí zde byla úzká spolupráce doc. Rokyty s pracovištěm prof. Albe-Fessardové v  Paříži. Ve spolupráci s ORL klinikou byla, též z iniciativy doc. Rokyty, vybudována tehdy ještě ojedinělá laboratoř pro objektivní audiometrii, sloužící k vyšetřování poruch sluchu.  Z dalších klinických pracovišť, se kterými v té době probíhala úspěšná spolupráce, to byla klinika porodnická a gynekologická, kde v problematice imunologie reprodukce s tehdy MUDr. Zdenkou Ulčovou-Gallovou (dnešní profesorkou a DrSc.) spolupracovali z ústavu patologické fyziologie ing. Šafanda a dr. Vožeh. V oblasti výzkumu funkční morfologie mozku, knižně jako monografie v českém a anglickém jazyce, vyšel v nakladatelství Slovenské akademie věd (VEDA Bratislava 1984) stereotaktický atlas mozku psa v ontogenezi (dr. Vožeh). V polovině 80. let byl také vypracován model chronického podávání etanolu několika generacím laboratorního potkana a sledovány důsledky této addikce v chování, elektrogenezi i morfologii mozku (doc. Chaloupka, doc. Vožeh). Po „sametové revoluci“  se stal v r. 1990 po konkurzním řízení přednostou ústavu doc. MUDr. Z. Chaloupka, CSc., ale ještě téhož roku po jeho úmrtí se ujal znovu vedení ústavu z  Prahy se navrátivší prof. Mysliveček. Ten se po svém návratu opět ujal koordinace výzkumu a ústav se začal zabývat převážně problematikou neurotransmiterů, jmenovitě dopaminu a oxidu dusnatého ve vývoji učení a paměti v nejranější ontogenezi, v experimentálním modelu paměti – dlouhodobé hipokampální potenciaci a elektrogenezi mozku. Do tohoto výzkumu se zapojil i mladý asistent ústavu MUDr. Jan Barcal.

V r. 1993 se stal vedoucím ústavu doc. MUDr. Jan Záhlava, CSc. za jehož vedení pokračoval výše uvedený výzkum a dále bylo využito nových možností ve styku se zahraničím. Byly navázány odborné kontakty s renomovanými pracovišti a uskutečněny dlouhodobé pobyty doc. Vožeha na University College London (1995, 1996 Visiting Professor, Department of Physiology). Ve spolupráci s dr. K.W.T. Caddym byly nejen publikovány zajímavé nálezy, ale odtud získán i nový experimentální model pro základní výzkum v neuropatofyziologii (mutantní myši Lurcher s vrozenou degenerací mozečku) a zahájena další úzká spolupráce se zahraničím. Oním přelomovým rokem bylo jaro 1998, kdy se ústav stal jediným zástupcem ČR v nově ustaveném a na úrovni EU mezinárodně koordinovaném neurovědním programu COST, Akce B10 Brain Damage Repair – a doc. Vožeh zástupcem ČR v příslušném Management Committee. Projekt ústavu s názvem „Funkční a morfologické projevy mozečkové degenerace a možnosti jejího ovlivnění“ poté, v rámci tohoto programu získal mezinárodní grant.

Ve stejném roce tj. na podzim r. 1998 se stal doc. Vožeh vedoucím ústavu a převážná většina aktivit pracoviště směřovala k úspěšnému řešení tohoto úkolu. Uvedená výzkumná problematika, tzn. studium cerebelárních degenerací na myších Lurcher i jiných modelech se pak stala ústředním bodem vědeckého zaměření pracoviště pro další léta. Především pokračovalo zapojení do dalších projektů COST programů EU a zejména i spolupráce s významnými zahraničními pracovišti. Z toho profitovali především mladí asistenti ústavu a postgraduální studenti, kteří tak v rámci EU dotovaných studijních pobytů získávali nové odborné znalosti a dovednosti, včetně navazování osobních kontaktů (MUDr. Barcal – Bergen, MUDr. Cendelín  – Turin, Rotterdam, Sevilla, MUDr. Motáňová-Křížková – Turin, Mgr. Tůma – Sevilla, Salamanca). To vedlo nejen k jejich vlastnímu odbornému růstu, ale celkově i ke zvýšení úrovně výzkumu ústavu, vzniku hodnotných publikací a získání prestiže pracoviště i na mezinárodní úrovni. S tím pak souviselo i získání řady grantů jak od Grantové agentury ČR, tak interní Grantové agentury UK i dalších. Do jejich úspěšného řešení byli zapojeni nejen již výše jmenovaní pracovníci, ale i noví mladí asistenti (MUDr. Purkartová, MUDr. Voller), včetně dvou postgraduantů – absolventů biologických oborů na Západočeské univerzitě (Mgr. Houdek, Mgr. Tůma). Všichni výše jmenovaní spojili výsledky svého výzkumu v rámci výše zmíněných projektů se zpracováním svých disertačních prací.

V současnosti ústředním bodem výzkumného zaměření pracoviště nadále zůstává problematika mozečkových degenerací v různých podmínkách a za vývoje. Na rozdíl od počátků zkoumání této neurodegenerace mají dnes pracovníci ústavu více myších kmenů postižených buď vrozeným anebo uměle indukovaným defektem, které modelují tento typ neuropatologií u člověka. Za využití více experimentálních přístupů (behaviorálními, elektrofyziologickými, histologickými, histo- a imunohistochemickými metodami) se studují nejen patogenetické mechanismy těchto stavů v různých podmínkách (stresové faktory, obohacené prostředí), ale je zde i snaha hledat možnosti jejich ovlivnění např. neurofarmaky, růstovými faktory, ale též neurotransplantacemi (embryonální mozečkové tkáně či kmenových buněk). V rámci tohoto výzkumu probíhá úspěšná dlouholetá spolupráce s řadou tuzemských i zahraničních pracovišť.

Vedle takto neuropatofyziologicky zaměřeného výzkumu nutno zmínit i významné, a s vědeckou činností nedílně propojené aktivity pracovníků ústavu, související s výukou patofyziologie. Zde, jako v typickém experimentálním preklinickém oboru, se dbalo o to, aby student, kromě teoretických znalostí, zvládl také základní praktické experimentální biomedicínské dovednosti (např. injekční techniky, způsoby znecitlivění, operační návyky atd.). S řádnou výukou oboru dále úzce souvisí i výchova nadaných studentů k vědecké práci, formou zapojení do studentské vědecké činnosti. Právě na tomto úseku má ústav dlouholetou tradici, když prakticky všichni současní učitelé ústavu prošli touto formou výchovy a poté i postgraduální vědecké přípravy. Studenti pregraduálního i postgraduálního studia prezentovali výsledky své vědecké práce na studentských vědeckých konferencích a dosáhli významných ocenění jak na místní, tak národní i mezinárodní úrovni.

Na podzim r. 2014, se pracoviště přestěhovalo z Pavlovova ústavu do nového objektu Univerzitního medicínského centra (UNIMEC) poblíž Fakultní nemocnice na Lochotíně. Tato první stavba, jako počátek budování celého nového kampusu, poskytuje nejen moderní prostory pro výuku, ale i výzkum. Stavebně i funkčně propojené součásti fakulty, tj. posluchárna, učebny i laboratoře jednotlivých ústavů s čistě vědeckými prostorami Biomedicínského centra a zvěřince s dokonalým zázemím pro nejnáročnější experimentální medicínu, představují velmi dobře fungující výukově-výzkumný celek. Ústavu patologické fyziologie se tak dostalo 2 důstojných učeben pro výuku (1. pro praktické manuální a operační výkony a 2. pro seminární formy výuky), včetně moderního přístrojového vybavení.

Výzkumný trakt ústavu pak disponuje komplexem moderně vybavených laboratoří (l. pro výzkum vyšších nervových a behaviorálních funkcí, l. neurohistologická a biochemická, l. elektrofyziologická, l. pro buněčné a tkáňové kultury, l. mikrochirurgická a neurotransplantační). Již před stěhováním ústavu a také po něm, došlo i k některým personálním změnám v obsazení ústavu, kde kromě již výše jmenovaných učitelů je třeba jmenovat odb. as. MUDr. Věru Markvartovou a z AV ČR v Praze přišedší odbornici na biologické rytmy, RNDr. Danu Jelínkovou, Ph.D. Jak vědecký potenciál Biomedicínského centra a jeho propojení s výukou a výzkumem ústavu posílil krátce před stěhováním také bývalý pre- i postgraduální student fakulty MUDr. Karel Ježek, Ph.D., předtím působící na AV ČR v Praze a poté dlouhodobě na renomovaném pracovišti (později ozdobeném Nobelovou cenou) v Norsku. V rámci Biomedicínského centra dr. Ježek úspěšně vede Laboratoř experimentální neurofyziologie, kde v r. 2017 významně posílil jeho tým, ale též i učitelské síly ústavu MUDr. Karel Blahna, Ph.D. Jeho odborná anamnéza je podobná té u dr. Ježka s tím rozdílem, že titul Ph.D. obhájil v rámci Fyziologického ústavu AV ČR a poté dlouhodobě působil v Rakousku. Další propojení výzkumu pracoviště s Biomedicínským centrem představuje Laboratoř neurodegenerativních poruch, kterou vede doc. MUDr. Jan Cendelín, PhD. a je tak další z téměř 20 laboratoří tohoto centra. Pro úplnost výčtu dlouholetých pracovníků ústavu je třeba uvést, že ještě na starém pracovišti odešel do zaslouženého důchodu ing. Žalud. Poté jej zdárně nahradila jím doporučená ing. Zuzana Petránková, Ph.D., absolventka  Elektrotechnické fakulty ZČU, která se nejen přímo podílí na výuce příslušející její elektrofyziologicky zaměřené odbornosti, ale zejména pak na přístrojové modernizaci výuky jako celku. Na ústavu na zkrácený úvazek nadále pracuje jeho nestor, prof. MUDr. Pavel Sobotka, DrSc. (*1928), který se stále těší dobrému zdraví, aktivně se účastní nejen výuky, ale po desítky let též přípravy a vydávání Plzeňského lékařského Sborníku.

Kromě pedagogické a výzkumné práce se pracovníci ústavu tradičně vždy podíleli na organizování mezinárodních i celostátních sympozií a sjezdů. Poslední z těchto aktivit byla úspěšná jubilejní 20. Konference patologické a klinické fyziologie s mezinárodní účastí, zorganizovaná pracovníky ústavu v r. 2015, tedy následující rok, po přestěhování pracoviště do nových prostor.

Učitelé ústavu se také pravidelně a dlouhodobě podílejí na aktivitách v rámci  odborných společností, především jako členové výborů Fyziologické společnosti, Společnosti neurověd a Společnosti pro patologickou a klinickou fyziologii, kde je doc. Vožeh již po řadu let místopředsedou. Z mezinárodních společností je doc. Vožeh od r. 2002 členem mezinárodní řídící rady ISP (International Society for Pathophysiology za ČR). V rámci postgraduálního vzdělávání je doc. Vožeh (společně s dr. Barcalem, doc. Cendelínem a dr. Ježkem) členem oborové rady a předsedou komise pro obhajoby disertačních prací v oboru Fyziologie a patologické fyziologie na fakultě. Doc. Vožeh je také dlouholetým členem (od r. 2014 čestným) vědecké rady fakulty. Od r. 2017 nahradil doc. Vožeha ve funkci vedoucího ústavu doc. MUDr. Jan Cendelín, Ph.D.

Výše nastíněná historie aktivit Ústavu patologické fyziologie LF v Plzni UK, by nebyla úplná, ani možná bez pracovního nasazení desítek dalších zde nejmenovaných, ale v paměti všech starších pracovníků velkým písmem zapsaných, minulých i současných spolupracovníků a spolupracovnic z řad středního a nižšího personálu, ale též pre- i postgraduálních studentů. Ti všichni se zasloužili o to, že patologická fyziologie jako základní preklinický obor lékařského studia vždy plnil a nadále na fakultě plní úlohu, která mu v oblasti medicínského výzkumu i výuky náleží. Všem výše jmenovaným i nejmenovaným minulým i současným pracovníkům ústavu náleží proto vřelé poděkování a nezbývá než si přát, aby chuť do práce ve všech oblastech aktivit i kvalitní výsledky charakterizovaly toto pracoviště i nadále.

 
V září 2018 zpracoval:                        Doc. MUDr. František Vožeh, CSc.,
                                                             čestný člen České fyziologické společnosti

 
Přednostové ústavu patologické fyziologie a doby jejich vedení ústavu od založení fakulty